BJARNE LÖNNROOS, NÁBŘEŽÍ SOCHAŘŮ

Emile, nezapomeň vždy hledět do daleka

I když letos v lomu Svatého Josefa nedaleko Hořic nepracují žádní pozvaní sochaři a na hradeckém nábřeží se tak sochařský park letos neobmění, přesto si Mezinárodní hořické sochařské sympozium konané už od roku 1966 můžeme připomenout díky sochám ze nedávných ročníků.

Léto 2006 vnímají organizátoři patrně jako neobvykle silné, soch z tohoto roku u řeky zůstalo nejvíce. Mezi nimi také židle na vysokém podstavci od finského sochaře Bjarna Lönnroose. Bjarne Lönnroos se narodil v roce 1959, žije v Helsinkách, kde také v roce 1996 absolvoval Akademii krásných umění. Zúčastnil se řady sympozií doma ve Finsku, ve Švédsku, Dánsku, v Litvě, vystavoval i na Islandu. Často pracuje se žulou, ale hořický pískovec si oblíbil. Jeho sochy se často podobají mohutným zdím a Emilovi jsou věnovány nejméně dvě. Ta usazená v Hořicích kombinuje dva významné motivy - schody a židli. Dohromady dávají cosi jako piedestal, trůn.

Židli jako umělecké téma známe třeba z díla sochařky Mileny Jetelové a z Kampy. Židle je znak přítomnosti a setrvání na místě. Kde se posadím, tam jsem doma. Nebo se přinejmenším cítím bezpečně. Člověk může toužit po cizí židli, ale také se ví, že trůny jsou vratké. Židle je doklad lidství, reprezentuje naši sedavou dobu, je tvarově, ergonomicky našemu tělu přizpůsobená. Ale někdy se člověk přizpůsobuje židli, protože židle je status, znak našeho způsobu života, sociálního a politického postavení. Schody tak nějak vždycky vedou vzhůru, na cestu dolů člověk už obvykle nemyslívá. Vidět ve snu schody nám podle snářů připomíná, abychom dbali na svou pověst nebo jde o vyhlídku na brzké dosažení cíle.

U této sochy je podstatný název: Emile, nezapomeň vždy hledět do dálky. Jde o pokyn tehdy osmiletému synkovi, vzkaz otcovské moudrosti a zkušenosti. Synku, vždycky se napřed rozhlédni, než se ukvapeně rozhodneš a nemysli si, že jen to je důležité, kam dohlédneš. Protože i za obzorem jsou země, města, lidé a věci, které ovlivňují náš život. Ať už mluvíme o politice nebo o stavu přírody. Svět není malý, ale velký ! A protože do budoucnosti se dohlédnout nedá, je třeba být připraven na všechno.

Článek vyšel v červenci 2013 v Hradeckém deníku

 

IGOR BROWN, NÁBŘEŽÍ SOCHAŘŮ

Igor Brown (Izrael) - Vlastní pohled 2006

Nedaleko secesní vodní elektrárny na Labi zvané Hučák zůstala po Mezinárodním kamenosochařském sympoziu z roku 2006 téměř čtvercová socha na podstavci. Jejím autorem je izraelský sochař Igor Brown a nazval ji Vlastní pohled. Igor Brown se narodil v roce 1955 ve Lvově na Ukrajině. V sedmdesátých letech studoval postupně na Akademii dekorativních umění ve Lvově a pokračoval studiem monumentálního umění na Charkovské akademii. Sochař obvykle pracuje s kamenem, dřevem a ocelí. Hořický pískovec pro něj byl příjemně měkký materiál, který umělci dovolí víc než žula, z níž tvoří častěji. Podle svých vlastních slov se zúčastnil už třiceti pěti uměleckých sympozií. Historické sochy Hořického sympozia, které je možné vidět v Hořicích na vrchu Gothard, považoval za velmi dobré. Realizace Igora Browna si můžete prohlédnout na stránkách http://www.librown.com/.

Do Izraele ho nepochybně zavedl vlastní pohled na věci. Objekt z pískovce je založen na čtverci s vnitřním otvorem. Vlastně trochu připomíná závěrku fotoaparátu. Otvor je řešen tak, aby z různých úhlů nabízel různé pohledy na okolí, ale také na sochu samu. Autor tento tvar řešil vícekrát i na jiných mezinárodních sympoziích. Koncept vlastního pohledu se pro něj stal jakýmsi leitmotivem, okolo něhož se často pohyboval v myšlení i ve své práci. Vlastní pohled je velmi individuální záležitost, pro někoho je nadevše důležité nepřejímat cizí myšlenky a vždy si z informací a faktů vytvořit svůj vlastní názor. Jiný proplouvá životem v pohodlí cizích autoritativních stanovisek, možná aniž by to tušil. Otvor sochy, stejně jako hledáček objektivu, vlastní náhledy nabízí. Už z toho důvodu, že každý stojíme jinde, pozorujeme svět z jiné výšky či úhlu a tím pádem vnímáme horizont odlišně. Pohybujeme se v rámci trochu jiné perspektivy. Kolik jen pojmů pro tohle používáme: názor, stanovisko, soud, teorie, pohled, postoj, smýšlení, přesvědčení, představa, mínění, hledisko, úsudek, náhled. Většina z nich zohledňuje vnímání zrakem a lokalizaci, místo, odkud zření či pozorování probíhá.

Naštěstí žijeme v zemi a době, kdy už nám nikdo nemůže diktovat a předepisovat, které chápání světa je to správné. Naše doba je ovšem velmi náročná, všichni musíme sami hledat informace a pracovat s nimi. Protože ani dnešek není prost manipulací, lží a polopravd. Brownův průhled do dálky je tematicky blízký jiné soše, která vznikla na tomtéž sympoziu a dodnes stojí nedaleko: monumentálním schodům se židlí Fina Bjarna Lönnroose, nazvaným Emile, nezapomeň se dívat do daleka. 

Článek vyšel v červenci 2013 v Hradeckém deníku 

 

JOCK HILDEBRANDT, NÁBŘEŽÍ SOCHAŘŮ

S vášní pro formu

I když letos nepřibudou na labské nábřeží další sochy z Hořického sympozia, protože se z finančních důvodů neuskuteční, můžeme se znovu projít mezi díly už zde přítomnými. U Pedagogické fakulty je osazen objekt kanadského sochaře Jocka Hildebrandta. Hildebrandt se narodil 5.5.1952 v Quesnelu v Britské Kolumbii. Žije v oblasti Okanawa, což je místo pojmenované po indiánských kmenech. Není divu, že kultura původních obyvatel Ameriky ho inspirovala i k dílu vytvořenému během Hořického sympozia 2007. Nazval ho Neprimitivní. Slovo primitivní, jímž evropská kultura v 19. a 20.století označovala všechny mimoevropské kultury, které kolonizovala, znamená: nekultivovaný, zaostalý; jednoduchý, triviální, prostý, neumělý, jsoucí na počátečním, prvotním stupni společenského vývoje nebo na nízké úrovni. Netřeba dodávat, že sochař svým uměleckým činem jakoukoli zaostalost Prvních národů jednoznačně popírá.

Vybral si tvar, který je postmoderně komplikovaný, přitom pečlivě vydizajnovaný. Použil totiž v horní čísti pískovce barvu a hrubý vroubkovaný povrch na bocích. Tvar může někomu připomínat žehličku, mimozemšťana nebo kombajn, ale je odvozen od chrastítek indiánského kmene Tlingitů. Ti žili a dosud žijí právě v Britské Kolumbii, na Yukonu a severozápadním Tichomořském pobřeží.

Chrastítko (rattle) původních národů je perkusní nástroj, který slouží ke komunikaci s duchovním světem. Má přivolávat dobré duchy předků na pomoc v době přechodu či krize. Používají ho šamani společně s duchovními písněmi a tancem. Nástroje se vyrábějí z rohů ovcí a dřeva. Tlingité uctívali Hromového ptáka, Vydřího muže a Krkavce, někdy označovaného jako Havran, který byl nenapravitelným šibalem, ale též stvořitelem světa a hrdinou. Některý z nich je nepochybně patronem tohoto zmonumentalizovaného tvaru.

Hildebrandt získal řadu uměleckých cen za sochařství i malbu, stal se organizátorem sochařských sympozií, jeho sochy stojí ve Vietnamu, Skotsku, Kostarice či Číně. Jeho obvyklými materiály jsou žula, bronz a dřevo. S pískovcem se setkal díky sochařskému pobytu v Čechách teprve podruhé. Jeho další práci si můžete prohlédnout na stránkách www.jockhildebrand.com, jimž vévodí sochařovo motto: S vášní pro formu.

Článek vyšel v Hradeckém deníku v červenci 2013