 |
| Mariánský sloup v Hradci Králové |
Morový sloup na Velkém náměstí v Hradci Králové stojí od počátku 18. století. Epidemie v Čechách řádily v letech 1680 a 1713, většina sloupů vznikla po tomto roce. Bývají zasvěceny Panně Marii nebo Svaté Trojici, výjimečně i jinému patronovi. Konkrétně v Hradci Králové sloup nahradil pranýř, tedy místo práva útrpného. Postaven byl v letech 1714 – 1717 jako poděkování Neposkvrněné Panně Marii za ochranu a zázrak, roku 1713 se totiž městu vyhnul mor.
Sloup byl vysvěcen hradeckým biskupem Janem Adamem Vratislavem v srpnu roku 1718. Jeho autor není příliš jasný, nejčastěji s prací bývají ztotožňování dva umělci: Giovanni Battista Bulla a Jan Pavel Čechpauer.
Bulla pocházel z Lombardie, jeho práce je v Čechách doložená v letech 1711 – 1718, zaměstnávali ho na panství Coloradů v Opočně. Řezbář a sochař Cechpauer zemřel v Chrudimi roku 1726. Kromě Chrudimi pracoval patrně také v Cholticích, Kutné Hoře, Chlumci nad Cidlinou, Hradci Králové a Žďáru nad Sázavou.
Sloup s Pannou Marií typu Immaculata (= neposkvrněná), doplňují dvakrát čtyři světci na balustrádě a na soklu a další dva v reliéfech. Přehledně – kuželkovou balustrádu zdobí sv. Josef, sv. Václav, sv. Vavřinec, sv. Šebestián. O něco výš, ve vyšší sféře, najdete rodiče Panny Marie svatého Jáchyma a svatou Annu a dva barokní světce Karla Boromejského a Jana Nepomuckého. Ve dvou reliéfních nikách odpočívají svatá Rozálie a sv. František Xaverský, další dvě jsou sídlem hradeckého lva, dvouhlavého říšského orla, doplňují je dedikační nápisy.
Prolínají se tu tři sféry – nebeská, pozemská a patriotická. Nebeskou neboli oblačnou zastupuje sama Panna Maria, doprovází ji její pozemský manžel, sv. Josef, jinak také patron dobré smrti a ochránce vyhnanců a umírajících, patron Čech od roku 1654.
Na blízku jsou i rodiče Panny, sv. Jáchym a Anna. Výjimečné postavení má patron české země svatý Václav.
Hradecké noviny Morový sloup v Hradci ...
PANNA MARIA IMMACULATA
PANNA MARIA IMMACULATA
 |
| Panna Maria Immaculata |
Na Velkém náměstí na vrcholu devatenáctimetrového mariánského sloupu stojí Panna Maria nazývaná Immaculata, což znamená Neposkvrněná. Obvykle má rozpuštěné vlasy, ruce sepjaté na hrudi. Její hlava bývá obtočena dvanácti hvězdami. Stává na globu či srpku měsíce a někdy zašlapuje hada, symbol dědičného hříchu. Označení Immaculata vzniklo z latinského sine macula – bez poskvrny. Bývá zobrazována ve věku 12 – 13 let. Immaculata má čtyři hlavní typy. Pokud stojí samostatně, je to buď La Purísima (Čistá) nebo Vítězka nad Hadem. Protože v Hradci nemá pod nohama hada, ale globus, okolo něhož se vznášejí andělé, jde o typ La Purísima. Sloup je hladký s volutovou iónskou hlavicí. Panna Maria je tu v roli prostřednice a přímluvkyně. Nejspíš proto, že žádosti a prosby se lépe říkají matce a její přímluva může mít u otcovské autority váhu. Ředitel královéhradeckého muzea L. Domečka na počátku 20.století údajně nalezl na soše Panny Marie podpis G. B. Bulla, což bylo důvodem připsání autorství celého sloupu tomuto italskému umělci.
S Marií se spojuje obraz Apokalyptické ženy, Panny v slunci oděné – i tak můžeme vnímat figuru na vysokém sloupu. Jan Evangelista v Apokalypse zaznamenal své vidění : A ukázalo se veliké znamení na nebi: Žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy. Dvanáct hvězd znamená nepochybně dvanáct kmenů Izraele, boží lid i dvanáct Ježíšových učedníků. Tento symbol představuje všechny věřící v historii lidstva. Všechny ty, kteří budou žít s Otcem a Synem ve slávě Nového Jeruzaléma.
Neposkvrněnost Panny Marie, která byla bez hříchu a byla očištěna i od hříchu dědičného, fascinovala zvláště jezuity, kteří v té době už v Hradci sídlili a vyučovali. Proto je Immaculata nejčastějším typem barokní mariánské sochy na sloupu v Čechách. Immaculata zdobila i zbořený Staroměstský sloup z roku 1650, který byl považován za duchovní střed Evropy. Panna Maria byla patronkou mnoha poutních míst, jsou zapsána její častá zjevení, a to až do počátku 20.století. Putování za její milostí, kterou předávala prostřednictvím svých soch, bylo důvodem pro vytvoření mnoha alejí, byla zdrojem rozkvětu specializované turistiky, včetně prodeje upomínkových předmětů.
Soudobí umělci zacházejí s tradičním zobrazováním náboženských symbolů mnohem volněji. Například hradecká sochařka Martina Hozová usadila na sloup okřídleného Batmana, rovněž v roli ochránce potřebných. Stránky sochařky Martiny Hozové
Hradecké noviny Panna Maria nazývaná Immaculata
SVATÁ ANNA
Hradecký deník Příběh Jáchyma a Anny je dojemný
SVATÝ JÁCHYM
Hradecký deník Jáchym s Annou měli své dítě z radosti
SVATÝ JAN NEPOMUCKÝ
Hradecké noviny Nález jazyka uspíšil svatořečení
Hradecké noviny Karel Boromejský je patronem proti moru
SVATÁ ANNA
 |
| Svatá Anna |
Když se díváme na mariánský sloup od staré radnice a od chrámu svatého Ducha, doprovázejí ve vyšší řadě tuto stavbu figury rodičů Panny Marie. Vlevo Jáchym, vpravo Mariina matka Anna. Jejich příběh je dojemný. Dvacet let nemohli mít děti, až jim požehnal Bůh. Seslal každému zvlášť anděla a ujistil je, že dítě mít budou. Dítě, Marie, bylo počato z polibku pod Zlatou bránou, kde se šťastní manželé potkali. Jáchym chvátal z upřímných modliteb v poušti, Anna se vroucně modlila v zahradě pod vavřínovým keřem. Bible se o nich nezmiňuje, jejich příběh známe z apokryfních evangelií (Pseudo-Matoušovo a Pseudo-Jakubovo). Podle nich byla Anna dcerou betlémského kněze. Porodila Pannu Marii od Boha milovanou a sama ji učila do věku tří let. Pak byla Marie vychovávána v jeruzalémském chrámu, kam vstoupila po patnácti schodech.
Anna nemívá žádný zvláštní předmět, podle kterého bychom ji poznali. Nejčastěji ji zobrazují s její dcerou, Pannou Marií a vnukem Ježíšem (Svatá Anna Samatřetí). Kdyby šlo o obraz, měla by Anna zelený plášť a červené roucho pod ním. Barva jara symbolizuje znovuzrození, tedy nesmrtelnost, červená znamená lásku. Zde je Anna zobrazena s knihou, tedy biblí, znakem pravé víry.
Původem hebrejské jméno Anna znamená milostiplná či omilostněná. Bez tělesné žádosti počala Anna dceru, která se rovněž neposkvrněná stala Matkou Spasitele světa. Čistota obou žen a vyjmutí z dědičného hříchu, který na lidstvo uvalila pramáti Eva, se stalo základem dogmatu o Neposkvrněném početí Panny Marie. To prosadil v 19.století papež Pius IX., ale už v baroku v něj intenzivně věřili například jezuité.
Podle některých středověkých legend byla Anna po smrti Jáchymově provdána ještě dvakrát a porodila celkem tři Marie. Takto krkolomně se někteří teologové vyrovnávali s Kristovým rodokmenem. Podle navzájem si odporujících tvrzení evangelistů měl totiž Ježíš sourozence, jimiž byli Jakub Menší, Josef Spravedlivý, Šimon, Juda, Jakub Větší a Jan Evangelista. Protože Panna Maria podle dogmatu byla matkou jediného dítěte, Ježíše, logicky tu muselo být více Marií v příbuzenském vztahu.
Nejoblíbenější byla Svatá Anna v 16. století, jsou jí zasvěceny desítky kostelů v Čechách. Tradiční Anenská pouť patřila k největším a nejslavnějším poutím u nás. Anna je patronkou těhotenství a všech těhotných žen. Obrací se na ni ti, kteří prosí za šťastný sňatek a manželství, za požehnání dětí, za šťastný porod. Ochraňovala od války, moru a nenadálé smrti. Jako svou patronku ji vidí matky, vdovy, ženy v domácnosti. Také horníci, tkalci, soustružníci, umělečtí truhláři, mlynáři, čeledíni, krejčí i krajkáři. Anna a Jáchym jsou vzorem pro všechny prarodiče.
SVATÝ JÁCHYM
 |
| Svatý Jáchym, otec Panny Marie |
Přímo pod figurou Neposkvrněné Panny Marie jsou u pat sloupu zobrazeni její rodiče. Vpravo Anna, žena středního věku s knihou, a vlevo vousatý Jáchym, s poutnickou nebo pastýřskou holí. Většinou bývá zobrazován s lopatou. Ale mezi Jáchymovy tradiční atributy patří i beránek, dítě, holubice a koš. V jeho příběhu je velké zoufalství a velká radost, odměna za víru na jeho samém konci.
Svatý Jáchym pocházel z Galileje, byl z pokolení Judova, jeho původ je odvozován od krále Davida. Byl to zámožný muž, s manželkou rozdělovali výtěžek pastýřského zaměstnání vždy na tři díly. Na oběť chrámu, chudým a teprve poslední díl užívali pro sebe. Nikdy netrpěli nedostatkem. Protože dvacet let neměli s Annou děti, kněz Jáchyma vyhnal z chrámu a nedovolil mu učinit oběť. Neplodnost se tehdy považovala za boží trest. Ponížený muž se nevrátil ke své ženě domů, odešel za svými pastýři do přírody ven z Jeruzaléma a modlil se čtyřicet dní k Bohu. V pustině se mu zjevil anděl a podle Zlaté legendy k němu velmi dlouho hovořil. Ve vidění Kateřiny Emerichové byl zvěstovatelem sám archanděl Gabriel.
Anděl Jáchymovi řekl: Toto je znamení pro Tebe: až přijdeš do Jeruzaléma k Zlaté bráně, potkáš svou manželku Annu, která je zneklidněna kvůli tvému opoždění a bude mít radost až tě spatří. Tak se i stalo, manželé se potkali u Zlaté brány (Annu navštívil anděl při modlitbách též) a z radosti se políbili. Podle františkánů políbení způsobilo zázrak početí, bylo prvním spásným božím činem. Stalo se častým námětem v protireformačním umění. Početí Panny Marie bylo tedy neposkvrněné, stejně jako početí Mariina syna Ježíše Krista. V případě Jáchyma a Anny prameny neobvykle často zdůrazňují početí z radosti. Radost kontrastuje s jejich předchozím zármutkem, kdy neměli děti a připadali si bohem potrestaní. Protože oba byli spravedliví, počínali si bez hany při všech příkazech Páně, díky jejich ctnostnému životu se mohl v jejich rodu dovršit Boží plán spásy. Jméno Jáchym (Joachim, Joakim, Jehoiakim, Eliakim, Elie) se váže na význam příprava na Spasitele a překládá se jako bude Bohem vyvýšen. Jména obou – Jáchyma i Anny (milostná, laskavá), mají tedy předspasitelský charakter.
SVATÝ JAN NEPOMUCKÝ
 |
| Jan Nepomucký |
Byl to mučedník zabitý při ochraně církevního práva a podle legendy také zpovědního tajemství královny, kanovník vyšehradský, český zemský patron, žil ve 14. století. V roce 1721 byl blahoslaven a roku 1729 svatořečen. Jan Nepomucký je postava, kterou snadno mezi všemi světci rozeznáme. Jeho svatozář vždy zdobí hvězdy, není jich dvanáct, jak tomu bývá u Panny Marie, ale pět, protože tolik nebeských světel se objevilo ve Vltavě po jeho utonutí. Jan Nepomucký je ochráncem při přírodních pohromách a povodních, jeho socha stojí často na mostech.
Vystudoval církevní právo na Padovské univerzitě a studium ukončil jako doktor dekretů. Byl advokát, nikoli duchovní pastýř v pravém slova smyslu. Je oblečen velmi bohatě, v době své smrti to byl skutečně úspěšný muž, právník ve středním věku. Díky kanovnické funkci bývá oděn v albě, rochetě, klerice s kanovnickým pláštíkem a biretem. O gloriole s pěti hvězdami jsme se již zmínili. V ruce drží kříž (krucifix) a palmovou ratolest. Palma je symbolem vítězství, hvězdy zastupují legendu, podle níž vltavští rybáři nalezli po smrti Janovo tělo podle hvězd. Pětka je symbolem pěti ran Kristových či pěti písmen latinského tacui (mlčel jsem). Někdy má na rtech prst, jako symbol mlčenlivosti. Mohl by mít ještě knihu nebo Palladium země české ze Staré Boleslavi, kam podle barokní legendy putoval. Jeho symbolem je i most, kotva či chuďas, jemuž Jan udílí almužnu.
Podle pověsti byl kanovník a generální vikář zabit kvůli zpovědnímu tajemství, ve skutečnosti za touto nešťastnou událostí stály důvody politické. Nevraživost krále Václava IV. vůči biskupovi Janovi z Jenštejna, spor o jmenování biskupů a klášterních opatů a papežské schizma. Zvláštní je, že Jana z Pomuku mučil ve sklepeních sám král. Ale protože ostatní zatčení byli posléze propuštěni, je pravděpodobné, že kanovníkova smrt byla nešťastná náhoda. Vhozen do řeky z Karlova mostu byl už mrtvý. To místo je dnes označeno kovovým křížem vloženým do kamene a je pravidelně dotýkáno, protože přináší štěstí a plní přání.
Církevní mlýny melou v případě blahoslavení / beatifikace a svatořečení / kanonizace proklatě pomalu. Celou věc u Jana Nepomuckého uspíšil nález jazyka, neporušené růžové tkáně, která podpořila romantickou představu o zpovědním tajemství. Později se ukázalo, že šlo o část mumifikované mozkové tkáně. Kanonizační komise uznala čtyři zázraky: zachování jazyka, jeho naběhnutí a zčervenání, zachránění Rozálie Hodánkové a uzdravení Terezie Veroniky Krebsové.
Jan Nepomucký patří mezi patrony Země české, byl hojně uctíván v době barokní, údajně vytvořen jezuity jako nástroj protireformace ve snaze zastínit Jana Husa.
Hradecké noviny Nález jazyka uspíšil svatořečení
SVATÝ KAREL BOROMEJSKÝ
 |
| Karel Boromejský |
Poslední figuru Mariánského sloupu ve vyšší řadě si nejlépe prohlédneme od kostela Panny Marie a Adalbertina. Jde o muže ve středním věku, v kvalitním ošacení, s výrazným nosem a biretem na hlavě. V ruce drží knihu a berlu zakončenou křížem, odznak vysokého postavení v církevní instituci.
Karel Boromejský žil v 16. století. Pocházel ze zámožné italské šlechtické rodiny, už v 11 letech se stal opatem kláštera, ze kterého mu plynula renta. Své bohatství prý rozdával chudým. Studoval v Padově, práva mu šla výtečně a jeho strýc, papež Pius IV., ho učinil svým tajným sekretářem. Na této pozici se zasloužil o zdárné ukončení tridentského koncilu. V sedmadvaceti se stal milánským arcibiskupem a kardinálem. Při moru roku 1576 ošetřoval nemocné, žil jen o vodě a o chlebu a všichni museli obdivovat sílu vůle a víry, která jeho křehké tělo držela při životě.
Karel Boromejský je skutečným a jednoznačným patronem proti moru. Reformoval svou diecézi k větší morální čistotě a vzdělanosti. Zaváděl nedělní školy pro věřící a staral se o vzdělání duchovenstva prostřednictvím seminářů. Dohlížel na důstojný průběh veřejných bohoslužeb. Vzhledem ke své očistné činnosti byl několikrát cílem atentátu. Zemřel ve čtyřiceti šesti letech na horečku a celkové vyčerpání.
V Hradci Králové mu byly kromě sochy na mariánském sloupu zasvěceny budovy starého a nového Boromea ve Špitálské ulici a na Orlickém nábřeží. Nejslavnější obraz Karla Boromejského ošetřujícího nakažené morem je od Karla Škréty v majetku Národní galerie.
SOCHY NA BALUSTRÁDĚ
SVATÝ JOSEF
 |
| Josef s Ježíškem |
Prohlížíme-li si mariánský sloup od chrámu svatého Ducha a Bílé věže, vidíme Panně Marii do tváře. Mezi světci na podstavci jsou ve vyšší řadě umístěni její rodiče, vlevo Jáchym, vpravo Anna. V nižší řadě vlevo na balustrádě svou manželku doprovází svatý Josef s dítětem v náručí. Figura svatého Josefa je díky přítomnosti malého Ježíška nejlíbeznější ze všech, přestože nemá zlacený šat jako Neposkvrněná Panna nahoře na sloupu. Josef nese v ruce zlatou lilii, symbol čistoty. Kromě ní držívá nejčastěji Ježíše, rozkvetlý prut, hůl, koš a tesařské nebo truhlářské nástroje. Josef byl totiž tesař, truhlář či stavitel, pracoval se dřevem. Za zmínku stojí, že v talmudu se slovo „tesař“ někdy používá jako označení vzdělaného muže, židovští mudrci se zpravidla živili manuální prací.
Podle příhod popsaných v bibli byl Josef spravedlivý, laskavý muž, důstojný a moudrý, pohotový v jednání, dobrovolně ustupující do pozadí. Jeho život byl dobrodružný, putoval kvůli sčítání lidu do Betléma, kde se jeho ženě narodil syn.
Později se svou rodinou přes poušť utíkal do Egypta, aby Ježíše zachránil před smrtí během Herodova vraždění neviňátek. Svatý Josef je patronem šťastné hodinky smrti a samozřejmě tesařů, stolařů a řezbářů.
Kromě toho dohlíží také na bratrstva a řeholní společnosti, pojmenované po něm, na karmelitány, manžele a křesťanské rodiny, na děti, mládež a sirotky, je patronem dělníků, řemeslníků, dřevorubců, kolářů, inženýrů, hrobníků, vychovatelů, cestujících, vyhnanců. Je vzýván jako ochránce při očních chorobách, při pokušeních, v zoufalých situacích, při bytové nouzi. Josef je od roku 1654 zemským patronem Čech. Byl oblíbeným světcem barokní mystičky Terezie z Ávily, v baroku byl také zobrazován v podstatně mladším věku než dříve.
Svatý Josef slouží za vzor spravedlivého muže, pomocníka a ochránce. Neboť jen takový mohl doprovázet životem svrchovanou Královnu a zároveň pokornou služebnici Boží a matku Syna Božího. Jeho příklad učí o zodpovědnosti a důvěře, zvláště v přijetí otcovské povinnosti.
Josef dal dítěti jméno, což bylo rolí otce, nikoli pouze pěstouna. Věřil snu, v němž se mu zjevil anděl. V roce 1870 prohlásil Pius XI. Josefa patronem celé církve.
SVATÝ ŠEBESTIÁN
 |
| Svatý Šebestián jako součást Mariánského sloupu |
Šebestiánův mučednický osud zaujal kromě malířů i literáty a popové hvězdy. Co zmůže šíp, když máš jednou pravdu, čerpáš víru z ní, bereš sílu z ní a nepodléháš násilí. Kdo pravdě přál, ten zvítězil, co svět světem stál..., zpíval třeba Michael Kocáb.
Na hradeckém morovém sloupu, stejně jako kdekoli jinde, poznáme tohoto světce snadno. Je mladý, prostovlasý, téměř nahý, stojí u stromu či sloupu a z těla mu trčí šípy. Většinou nese svou bolest vyrovnaně, pohledem se obrací na diváka, či zvedá oči k nebi. Jeho fyzická krása je v kontrastu s hrubými provazy poutajícími zápěstí a kotníky ke sloupu či drsné kůře stromu. Bolest a utrpení podtrhuje sílu jeho lidství. Šebestián mohl být antickým hrdinou, křesťanským mučedníkem, bohem i padlým andělem. Jeho krása ovšem neměla být krásou těla, ale vyjádřením víry v boha a v pravdu bez ohledu na pozemské překážky a svévoli moci.
Svatý Šebestián je světec a mučedník, o kterém je málo známo. Jeho legenda, přestože nemá historický podklad, má ráz pravosti. V jeho příběhu nejsou žádné zázračné prvky, jen občas se uvádějí léčitelské schopnosti. Původně byl důstojníkem pretoriánské gardy ve 3. století za císaře Diokleciána, nejslavnějšího nepřítele Kristových následovníků. Šebastián se postavil za své přátele, tajné křesťany Marca a Marcellina. Proto ho jeho bývalí vojáci na rozkaz prostříleli šípy. Nezasáhli ovšem žádný důležitý orgán, a tak se Šebestián zotavil. Byl umučen dvakrát, své uzdravení totiž nevyužil k útěku, ale k dalšímu zdůvodnění svého postoje před zhrzeným císařem. Následky byly kruté - obvinění ze zrady a veřejná poprava ubitím kyji, ukamenováním a vhozením těla do hlavního římského kanálu.
Roku 680 byly jeho ostatky neseny Římem a morová rána, která tehdy věčné město sužovala, ihned odezněla. Proto je svatý Šebestián oblíbeným ochráncem proti moru. Jeho jméno je odvozeno z latinského Sebastianus, muž ze Sebasta, ale základ slova je řecký - Sebastos, latinsky Augustus, tedy vznešený, posvátný, ctihodný.
Šebastiánovy ostatky se dostaly i do relikviářů chrámu svatého Víta v Praze. Nadpozemsky krásný spící mladík mučený a krutě zabitý pro pravdu a víru dvakrát je patronem umírajících, vojáků a válečných invalidů. Ochraňuje před nakažlivými chorobami, je patronem železničářů, hrnčířů, slévačů cínu, zahradníků, koželuhů. Je oficiálním patronem Německa, německé policie a města Rio de Janeira v Brazílii. Během uplynulých sta let se stal vděčným obrazem mučedníka přesvědčení i mimo náboženský kontext. Stylizovali se do něj mnozí umělci, například Bohumil Kubišta.
 |
| Svatý Šebestián |
 |
| Svatý Vavřinec |
Žil ve 3. století našeho letopočtu. Je patronem chudých, knihovníků a archivářů, koželuhů, kuchařů a cukrářů, sklenářů, hasičů, správců majetku, jáhnů, duší v očistci. Ze zemí mu náleží Španělsko a města Řím a Florencie. Vavřinec je ochráncem při řadě chorob. Byl to římský klerik, považovaný za prvního archiváře a pokladníka katolické církve. Byl patrně sťat, ale legenda o jeho umučení ohněm a opékání na roštu je od 4. století tak oblíbená, že světec vždy bývá zobrazen s roštem. Někdy drží váček s penězi, symbol almužny, jindy nese chleby, čímž naznačuje rozdání církevního majetku potřebným.
Bývá oblečen v jáhenské dalmatice, má palmu mučedníka a občas sokola. Mezi světci hradeckého mariánského sloupu ho snadno poznáme právě podle roštu, který přidržuje levou rukou. Lépe si ho prohlédneme při pohledu od barokního kostela Panny Marie či od jezuitské koleje, tedy Nového Adalbertina. Nápadné je jeho mládí, hlavu má nepokrytou a jeho šat je zdobený sotva několika střapci. Byl to člověk nenápadný, neznámý, pokorný a prostý, díky své až neobvykle kruté smrti, které čelil s odvahou a humorem, se stal vznešeným.
Vavřinec patřil k sedmi jáhenským pomocníkům papeže Sixta II. Měl na starost péči o chudé, nemocné a byl správcem církevního jmění. Za krutého pronásledování křesťanů rozdal všechny peníze i cennosti církve chudým. Ale legenda je dramatičtější: po stětí papeže měl vydat veškeré poklady císařově prefektu. Vavřinec si vyžádal tři dny, aby mohl shromáždit majetek chrámu, ale ve skutečnosti všechno cenné rozdal potřebným. Pak předvedl císaři chudé a zubožené, vdovy, sirotky, slepé, zmrzačené a trpící se slovy: Pohleď, to je naše bohatství! Zde ti ukazuji poklad církve. Zlato, po kterém toužíš, je statkem pomíjejícím, ale našimi poklady jsou ctnosti a dobré skutky, které nepomíjejí. Tento čin mu vynesl mučení a vstup do Božího království z rozžhavených kovových desek.
Legendy citují jeho poslední slova, jejichž humor poukazuje na nadhled nad mučiteli. Na císaře prý volal: Dej mne obrátit! Z jedné strany jsem , laskavjiž upastk, o kterečen dost! A nad jeho hrobem se událo mnoho zázraků. V Čechách je Vavřinci zasvěceno 162 kostelů.
SVATÝ VÁCLAV
 |
| Svatý Václav |
Jedinou korunovanou figurou mariánského sloupu při příchodu od Pivovaru či z ulice V kopečku, je vpravo dole Svatý Václav, hlavní patron českého státu a dědic české země. Z tohoto pohledu doprovází světec z 10. století tři figury z biblických časů, rodinu Panny Marie, Jáchyma, Annu a Josefa s malým Ježíškem. Sochař, ať už to byl Čechpauer, Bulla nebo někdo jiný, výrazně odlišil postavy šatem i atributy. Svatý Václav je nesporně nejvyzdobenější světecká socha. Kromě královské koruny je zahalen v bohatě dekorovaném a řaseném šatu, který zakrývá brnění. Na širokém řetězu mu na hrudi spočívá kruhový reliéf s obrazem staroboleslavského paládia. V pravé ruce drží štít s přemyslovskou orlicí a v levé kopí s praporem.
Příběh knížete Václava je všeobecně známý. Žil přibližně v letech 903 – 935. Vzdělávali ho duchovní z latinské školy v Budči a babička Ludmila. Svou víru projevil pěstováním vína a obilí k přípravě posvěceného chleba a vína, nosil dříví, hostil sirotky. Byl zbožný, vzdělaný, laskavý, spravedlivý a rozvážný. Kácel šibenice, vykupoval z otroctví, propouštěl vězně, stavěl kostely. Byl oblíbeným světcem Otce vlasti, krále Karla IV., který byl původně jménem Václav pokřtěn. Rád říkal, že měl dva dědečky, svatého Václava a svatého Karla Velikého.
Dodnes se mnozí přou o Václavovu činnost státnickou. Ví se, že byl osobně statečný, jeho ostatky, které jsou uloženy ve Svatováclavské kapli Svatovítské katedrály, nesou stopy šrámů z bitev a turnajů, rytířského života. Přesto se uvolil platit poplatek za mír, tzv. Tributum pacis, německému císaři Jindřichovi I. Ptáčníkovi, aby zabránil další válce. To bylo jádrem sporu dvou frakcí v českém knížectví a patrně důvodem světcovy smrti ve Staré Boleslavi.
Legenda o svatém Václavu možná byla využita k pokřesťanštění země, nicméně rozhodně je známa i za hranicemi, jeho kosti se nacházejí v relikviářích po celé Evropě, dokonce ve Španělsku. Svatý Václav je jediným českým světcem, jehož svátek je součástí celosvětového kalendáře římskokatolické církve.
Protože obětoval život, je ochráncem míru a vzhledem k legendě o pěstování vína, drží ochrannou ruku nad sládky. Památku českého patrona svatého Václava můžete uctít v jeho kapli v pražské katedrále, která je jedním z nejposvátnějších míst v celé zemi. Nejnápadnějším památníkem je svatováclavský pomník na stejnojmenném pražském náměstí. Před více než sto lety soutěžily dvě koncepce – Svatý Václav Mírotvorce Bohumila Schnircha a bojovný Vojevůdce J. V. Myslbeka. Tehdy se zdálo, že Čechy více potřebují bojovného světce. Přesto řada zobrazení, včetně hradeckého sloupu, nese z prvního do třetího tisíciletí mírové poselství svatého Václava.
FIGURY V NIKÁCH
SVATÁ ROZÁLIE
 |
| Svatá Rozálie |
Panna a poustevnice byla původně společnicí a dvorní dámou sicilské královny. Dům svého otce opustila před domluvenou svatbou, vstoupila do kláštera sv. Basila a do augustiniánského řádu. Tajně odešla hledat osamělé místo, možná nebyla v řádu spokojena, možná utíkala před otcem. Osamění našla na pokyn anděla na hoře Monte Pellegrino, v jeskyni obrácené na sever k moři. V této sluji přijala v přítomnosti dvou andělů požehnání Panny Marie s dítětem v náručí.
Na hradeckém morovém sloupu světice v prostém šatě odpočívá na kamení. Je prostovlasá, tvář má vyrovnanou a ve spánku klidnou a usměvavou. Její levá ruka spočívá na lebce, to je symbol kajícníka, věčná připomínka smrti, která má člověka přimět přehodnotit život. Sochař ozdobil její jeskyni pozadím velké mušle, vyklenuté lastury. Tento nápad je velmi dekorativní a zároveň psychologicky účinný. Oblouk, který se nad Rozálií klene, vypadá jako oblouk duhy, je symbolem ochrany a štěstí.
Hradecké noviny : Rozálie měla ráda samotu
SVATÝ FRANTIŠEK XAVERSKÝ
Hradecké noviny František Xaverský působil také v Japonsku
Články byly zamýšleny jako průvodce a základní informace o sochách v Hradci Králové.
SVATÝ FRANTIŠEK XAVERSKÝ
 |
| Svatý František Xaverius |
Jezuitský misionář a spoluzakladatel Tovaryšstva Ježíšova odpočívá na hradeckém mariánském sloupu v mušlovité jeskyni. Jde nepochybně o úmrtní scénu. Zobrazen je vousatý muž v jednoduchém mnišském oděvu s křížem. Má vyrovnaný výraz splynutí s bohem, nad jeho tělem se klene ochranný oblouk mušle.
Stoupenec Ignáce z Loyoly onemocněl při pokusu proniknout do Japonska a na ostrůvku poblíž Kantonu zemřel v chatrči z klestí. Malířsky oblíbené byly výjevy objevení mrtvého těla domorodci v čelenkách z per, což není etnograficky nejpřesnější, ale přesně naznačuje velmi exotickou cizinu, kde se František Xaverský pohyboval jako doma. Životopis svatého Františka je velmi dobrodružný. Mohl by být námětem pro velkolepý film, drama či komiks. Z ciziny psával do Říma dopisy, které vyšly i v češtině, popisoval v nich krajinu, společnost a zvyky. Cenným svědectvím o životě a kultuře jsou první dojmy z japonské země. Byl svatořečen roku 1622 a vedle Ignáce z Loyoly je nejzobrazovanějším jezuitou.
Narodil se v bohaté baskické rodině ve Španělsku, studoval v Paříži, kde se seznámil s Ignácem a spolu se toužili vydat do Svaté země. Byl jedním ze sedmi prvních jezuitů, kteří se zasvětili Bohu na Montmartru v roce 1534. Zprvu byl spolupracovníkem a sekretářem Ignáce z Loyoly. Později jako misionář procestoval Dálný východ a všude se snažil zanechat misionářského pracovníka. Byl v Indii, na Cejlonu, dostal se do Japonska, které bylo čerstvě pro evropský svět objeveno. Pobýval mezi lovci perel, zastavil se v Malajsii, v Makau a na Molukách. Všímal si utrpení, které domorodým obyvatelům způsobovali portugalští kolonizátoři. Psal portugalskému králi, jak ranilo jeho duši.
Misionář to byl velice úspěšný, za měsíc pokřtil až 10 tisíc lidí. Jeho strategie byla prostá - za zvuku zvonečku procházel přes vesnici a snažil se kolem sebe nashromáždit co nejvíce lidí, aby jim mohl předat křesťanské modlitby. Nejvíce se snažil zapůsobit na děti. Naučil se dokonce japonsky, i když v zemi vycházejícího slunce nezískal tolik věřících, kolik si představoval.
Jako apoštol Dálného východu je symbolem ctnostného člověka, vzorem hodným následování. Byl oddaný a pracovitý, výborný organizátor, pro misijní činnost byl určen od narození. Citují se jeho zázračná uzdravení, snášení protivenství, trpělivost, láska a konání zázraků: navrácení zraku slepým, vyhnání ďábla z posedlých, uzdravení těžce nemocných, malomocných, kulhavých. Přímluvou dokázal zajistit plodnost neplodným ženám, snadný porod matkám, uklidnit mořské bouře, předvídat budoucí věci a křísit mrtvé. Měl dar extatického vytržení, při mši se vznášel loket nad zemí.
Františkovo tělo zůstalo v Číně asi rok, pak bylo převezeno na ostrov Goa v Indii do kostela Bom Jesus a je uloženo ve stříbrné prosklené rakvi. Paži uchovává relikviář na oltáři svatého Františka v římském kostele Il Gesu, domovském svatostánku jezuitů. František Xaverský je patronem misionářů, východních misií, námořníků, dobré hodinky smrti, katolického tisku, proti bouři, proti moru. V 18. století se stal patronem Indie, roku 1904 patronem šíření víry a roku 1927 patronem všech misií.
Žádné komentáře:
Okomentovat