HOŘICKÉ SYMPOZIUM 2012 / 4

Peter Yarwood Formnation

Při cestě od Pražského mostu vlevo je umístěna čtvrtá socha z letošního hořického sochařského sympozia. Jejím autorem je Peter Yarwood, který se narodil v roce 1965 v Cardiffu. Přestože pochází z Wellsu, žije v anglickém Bristolu a ve školním roce 2010 – 11 působil jako asistent profesora M. Huemera v ateliéru nových médií na pražské akademii. Letos v březnu absolvoval rezidenční pobyt v pražském centru Trafačka, který zakončil výstavou Pod povrchem v aule právnické fakulty. Ve veřejném prostoru Spojeného království má umístěno už asi čtyřicet realizací, převážně z kamene. V Praze využil mnohem rychlejší a levnější materiál – Ytong. Řekl k tomu : Normálně bych použil kámen, ale to je samozřejmě daleko dražší a také tu hraje roli váha. A tenhle materiál jsem jednoduše mohl koupit v obchodě a je měkký jako sýr.

V Hořicích sekal do skutečného pískovce, ale řešil téma podobné jako v Trafačce, šlo o postižení pohybu, změny a toku času. Chtěl jsem, aby ty kousky sugerovaly dočasnost, to, že se tvar věcí neustále mění. A není úplně jasné, zda ony věci vlastně rostou a vyvíjejí se, a nebo se rozpadají a degradují. To byla moje původní idea. Proto to trošku vypadá jako nějaké rozpadlé ruiny. Objekt skvěle sedí na trávník před fakultou a napovídá, že sochař má velkou praxi v prostorovém a sochařském designování zahrad, kterému se ve své domovině také věnuje. K práci ve veřejném prostoru v jednom rozhovoru poznamenal : dělal jsem sochy v centrech měst, nebo třeba sochy pro nemocnice. To je sice hezká práce, ale omezená, je v ní příliš mnoho pravidel, kterými se musíte řídit.Letní realizaci z Hořic nazval Formnation neboli formování národa. Otázka je : Co formuje národ ? Je pro nás myšlenka národa v integrované Evropě stejně zásadní jako byla pro naše předky v 19. století ? Pokud by to tak nebylo, přišli bychom o důležitý prvek své identity ? Znamená národ víc než evropská kultura ? Může národ charakterizovat typické jídlo, fyziognomie – třeba modré oči a světlé vlasy ? Může to být obliba sportu (fotbal, kriket) nebo společný dějepis ? Je možné, že když si dáme k obědu častěji špagety než svíčkovou s knedlíkem, že už nebudeme Čechy ? Tvoří národ pozůstatky minulosti ? Bitvy králů, katedrály, hroby a zápisy v kronikách ? Fragmenty vysekané do pískovce působí neukončeně, tak jako je neukončený čas a život na zemi. Přesto je v tvarech něco z rezignace - padlá kuželka, šachová figurka, korýši obrostlá hlavice antického sloupu jako odkaz k zaniklé civilizaci.

Odkaz na článek v Deníku

HOŘICKÉ SYMPOZIUM 2012/3

Zuzana Kačerová : Minaret

Zuzana Kačerová - Minaret

            Uprostřed kruhu nedaleko nábřeží stojí výškový útvar nazvaný Minaret, či původně Arabeska od mladé pražské sochařky Zuzany Kačerové (1982). Jde o sochu z letošního Hořického sympozia. Autorka tajuplného Minaretu pochází ze sochařské rodiny, její otec Jan Kačer vystavoval před několika lety v Galerii moderního umění a objekt Fragmenty, který vytvořil v roce 1993 během 8. ročníku Hořického sympozia je, instalován na na vrchu Gothard. Minaret jeho dcery Zuzany po krátkém pobytu v Hradci najde své místo na severovýchodě Hořic v sochařském parku 2. I tak je ale patrné, že jablko nepadlo daleko od stromu. Oba sochaři obdivují staré a vyspělé kultury a vyjadřují se úsporným až minimalizovaným jazykem.

           Zuzana Kačerová ovšem spíše než starověké Řecko svůj zájem směřuje k Orientu, po kterém cestuje v rámci svého zaměstnání jako hledač filmových lokací a specializovaný průvodce. Vystudovala kamenosochařskou školu v Hořicích a po té pražskou akademii u minimalistického sochaře Jindřicha Zeihammla a u figurálního sochaře Jana Hendrycha. Účastnila se řady sympozií doma i v zahraničí, realizovala Památník politickým vězňům v Písku. Ve své minulé práci vycházela z tvarů zbraní a motorů z různých dob, použila pískovec, opuku, žulu i serpentin, spojovala žulu s železem a nechala ji obrůst mechem.                        
Minaret vytvořila bez modelu, ale na základě kreseb jako vznosný tvar, který vypadá jako věž, sloup, obětní stéla a zároveň jako vysoká postava pohybující se v burce (nebo hidžábu, nikábu či čádoru). Jediný minaret v českých zemích stojí v zámeckém areálu v Lednici a pochází z roku 1802. Je velmi podobně jako Minaret Kačerové na špici zakulacený a výškově rozčleněn ochozy na tři části. Minaret je důležitá stavba, z níž znějí v pravidelných intervalech modlitby. Odtud se muslimové svolávají. Tvar se zvedá vysoko ke slunci a existuje přesně na rozhraní mezí tím, co se zdá být skladbou prostorových těles (krychlí a kvádrů) a tvarem, který může vyjadřovat lidskou postavu, vlnící se v ornamentálním rytmu arabesky. Sochařka se inspirovala v islámské architektuře a o její práci můžeme mluvit v rámci postkolonialismu a orientalismu. Zatímco orientalismus je způsob, jak si západní kultury vytvářejí představu o Dálném a Středním východě, postkoloniální období je právě to, ve kterém žijeme. Během posledních let se bývalé kolonie zrovnoprávňují, ale přesto některé staré stereotypy přetrvávají. Pro postkoloniální dobu jsou charakteristické změny, míšení identit, jazyků, vlivů, zvraty mezi závislostí a nezávislostí. Tématem sochy tak může být rozdíl mezi tím, jak si Orient představujeme a tím, jaký opravdu je.
Odkaz na článek v Deníku