Oblíbené příspěvky

pondělí 15. října 2012

MICHAL GABRIEL KAŠNA

Michal Gabriel Kašna na Masarykově náměstí
Autorem kašny na Masarykově náměstí je jeden z nejlepších českých sochařů současnosti Michal Gabriel (*1960), který je také pedagogem, děkanem a profesorem Fakulty výtvarného umění na Vysokém učení technickém v Brně. Vede ateliér figurálního sochařství a jeho tanečníci, hráči, koně, kočkovité šelmy, rostliny, žraloci a apokalyptičtí jezdci jsou naprosto neskuteční. Udělat sochu zázračnou a přitom uvěřitelnou, to je výjimečná schopnost. Michal Gabriel je také člověkem velmi praktického konstruktivního myšlení, které dostalo prostor v Hradci ve spolupráci s architektonickým studiem Casua Olega Hamana.
Idea lesklé osmitunové ocelové fontány, ve které by se odrážel Salon republiky, vznikla v roce 2000 a do roka byla realizována na Masarykově náměstí. Byl to od umělce velmi empatický a pokorný nápad, nepřidávat krásnému městu už žádné odlišně laděné umělecké dílo. Gabriel nechal prostor pro reflexi toho, co zde již je : Gočárova precizní úprava náměstí s elegantní bankou a před ní Gutfreundova socha Masaryka.
Hradečané patrně očekávali něco tradičního, hmatatelného nebo historizujícího, jako želvy na Arionově kašně v Olomouci od Ivana Theimera. Ale možná jen nemají rádi změny, a tak fontáně zprvu přezdívali káď na kapry, hrnec nebo popelník. Obec architektů byla jiného názoru a roku 2002 dílo získalo Grand prix za výtvarné dílo v architektuře.
Rozměr kruhu tři metry v průměru a metr a deset centimetrů na výšku leštěné chromniklové oceli trochu připomíná Oblačnou bránu indického sochaře Anishe Kapoora v Chicagu z roku 2006, která má taky svou přezdívku : Fazole. Mohli jsme ji vidět v mnoha filmech, naposledy ve sci-fi Zdrojový kód. Jak Kapoor, tak Gabriel dali obyvatelům města místo pro setkání a pro reflexi. Vodních zdrojů není v metropolích nikdy dost. Jednoduchý minimalistický tvar a lesklý povrch zmnožuje a proměňuje okolí a dodává místu nevtíravě velmi aktuální a sofistikovaný ráz.
Hradec sice nepotřebuje nutně sedmou kašnu pro sedmou planetu, jako ji potřebovala barokní Olomouc, ale bylo by zajímavé požádat o realizaci hradeckého rodáka žijícího v Německu, Jiřího Hilmara, který se specializuje na optické struktury a krásu materiálu.
Odkaz na Hradecký Deník
 



JAN WAGNER OBĚTEM KOMUNISMU

Jan Wagner
V relaxační zóně na Riegrově náměstí stojí mezi budovou nádraží a hotelem Černigov-Amber volná plastika Jana Wagnera věnovaná Obětem komunismu z let 19481989. Odhalena byla 23.5.1998 a jejím autorem je hořický sochař Jan Wagner (19412005). Wagner pocházel z proslulé sochařské rodiny, jeho předci vytvářeli sochařské realizace nejen na Hradecku v první polovině 19.století. Někteří byli slavnější ve Vídni než doma. Rodiče Jana Wagnera byli oba sochaři : Marie Kulhánková-Wagnerová a Josef Wagner, profesor Vysoké školy uměleckoprůmyslové.
Jan Wagner byl sochař a medailér, studoval na pražské akademii u Karla Hladíka a Vincence Makovského a v 60.letech na akademii ve Vídni. Vyučoval na sochařsko-kamenické škole v Hořicích. Ve své volné tvorbě dával před kamenem a bronzem přednost vytváření podivuhodných mechanických objektů. Spojoval technický a biologický svět, používal hodinové součástky, pulsátory, adaptéry, světelné signály, plexisklo, malované detaily v touze po pochopení tohoto kafkovsko-orwellovského světa.
Jeho forma pocty Účastníkům odporu proti komunistickému režimu a obětem komunismu, tj. protikomunistického odboje, je vytvořena prostřednictvím přírodního tvaru, na pískovcové podestě stojí hrubě opracovaná pískovcová stéla. V úrovni očí můžeme pod symbolickou mříží jasně číst : Obětem komunismu 1948 – 1989. Sochař zvolil neurčitý tvar připomínající náhrobní kámen, aby uctil památku lidí, jejichž oběť byla prezentována jako zrada či velezrada. Odhady počtů lidí, kteří byli odsouzeni ve vykonstruovaných soudních procesech a na základě nedemokratických zákonů nebo dokonce i proti socialistickým zákonům jdou na celém světě do milionů. V Československu to byly popravy a justiční vraždy, jinde též koncentrační tábory, genocida a záměrně vyvolané hladomory. Během režimu z let 1948 – 89 byly sta tisíce lidí z politických důvodů uvězněny, internovány nebo umístěny do pracovních či koncentračních táborů či PTP, mnoho z nich se stalo obětí justičních vražd nebo zemřeli ve vězení či při pokusu o překonání železné opony. V Československu jde o 6 – 10 tisíc lidí. Byl to velmi nepochopitelný svět. Struktura kamene, tak přirozeně krásná pro každého sochaře, byla rozryta do tvaru mříží, tak jako byly zničeny nebo zmrzačeny životy těch, kdo žili v časech plíživého teroru. Neurčitý tvar ale také znamená zamlženou vzpomínku. Na jednu stranu je dobře, že povědomí o nesvobodě mizí a generace narozené po roce 1989 tu minulou temnotu nejsou schopny pochopit. Ale kde není paměť, není ani varování...

Odkaz na Hradecký Deník




LADISLAV ZEMÁNEK ŽENA S MÍSOU

Ladislav Zemánek
Před budovou hotelu Amber – Černigov u Hlavního nádraží stojí mezi zelení nenápadně ukrytá socha východočeského sochaře Ladislava Zemánka. Hotel byl postaven v letech 1968-75 podle návrhu architekta Jana Zídka. A i když socha bývá datována do roku 1966, osazena musela být spíše až v závěru realizace. Sochařství ve veřejném prostoru této doby bylo zakonzervované, těžko se odlišuje doba vzniku, v tomto případě může jít i o práci sedmdesátých let.
Ladislav Zemánek patřil do sochařské rodiny, pocházel z Doudleb nad Orlicí, stejně jako jeho bratr Miroslav. Oba sochaři mají v Hradci Králové několik realizací, převážně na území nemocnice. Ladislav Zemánek žil v letech 1931 – 2004, byl sochař, řezbář a restaurátor. Studoval na Vysoké škole umělecko-průmyslové v ateliéru Karla Dvořáka a Josefa Wagnera. Do ciziny se dostal v roce 1967 na stipendium do Dánska, ale projel i Švédsko, Německo a Norsko.
Ve své práci se soustředil na světlo, které hmotné tvary zbavuje tíže. V designování povrchu jeho soch byla spatřována lyrika. Zatímco jiní sochaři se vyjadřovali prostřednictvím torza, tedy fragmentu těla bez hlavy, Ladislav Zemánek v kameni měkce modeloval hlavy. Jeho Hlavy vypadaly jako valouny, v rozporu s klasickou tradicí neměly krk, ale o to větší jemně tajemná starodávná síla z nich vyzařovala. Žena vítající před hotelem návštěvníky s plným košem ovoce je Žena s mísou hojnosti. Tedy podle starých uměleckých typů bohyně hojnosti Pomona. Tak ovšem v 70.letech rozhodně nemohla být nazývána. Její promyšleně velmi zjednodušená stylizace připomíná antické a pravěké sochy žen, tzv. venuše. Je jasné, že hotel měl být zasvěcen hojnosti, dnes se to zdá naprosto přirozené. Do roku 1989 ovšem pověsti o luxusních večírcích prudce kontrastovaly s prázdnými obchody, kde se stály fronty na všechno, včetně chleba. Mandarinky a kakao byly jen jednou do roka, na vánoce. Biologická povaha sochy kontrastuje s pravoúhlým řešením stavby, v čelním pohledu je žena opravdu monumentální. Toto spojení velmi přesně zachovává dobovou vizualitu 70.let.


Odkaz na Hradecký deník

pondělí 1. října 2012

HOŘICKÉ SYMPOZIUM 2012 / 5

Štěpán Málek Pocta...
Štěpán Málek Pocta Arsénu Pohribnému
Poslední realizací letošního Hořického sympozia je před budovou univerzity umístěná práce Štěpána Málka. Sochař, předseda obnoveného Klubu konkretistů, pankáč a básník přistoupil ke kameni jinak než jeho kolegové. To, co během července v U svatého Josefa vysekal, věnoval zakladateli klubu konkretistů Arsénu Pohribnému, který zemřel pár dní před tím v německém Darmstadtu. Autor zkombinoval dva materiály, bílý a žlutý pískovec z Dubence a Podhorního Újezda. Světlý dubenecký pískovec je podle slov autora mírně tvrdší a ostřejší, ale při opracování se chová podobně jako hořický kámen. Sochař zvolil živý strukturovaný povrch opracovaný nástrojem zvaným zubák. Je totiž přesvědčen, že když se pískovec obrousí, vypadá jako beton, což mu úplně nesluší.
Vedle sloupů Zuzany Kačerové a Inda Bhupata Rama a brány Krasamira Mitova je tento tvar třetím tradičním sochařským typemobětištěm. Pro obětiště byly využívány kameny, do kterých dlouho kapala voda a vyhloubila v nich důlek, ve kterém se mohla držet voda, krev nebo mléko. Z důlku se stala spíše symbolika pro myšlenku přesně zapadlou do jamky. Pro něco, či někoho, co mělo své místo ve své době. Vyosení žlutého kulatého tvaru napovídá, že doba harmonie je pryč.
Sochařství vždycky souviselo se smrtí. Jeho hlavní činností byly velkolepé náhrobky a monumentální pomníky hrdinů. Důležitou složkou prostorových realizací bylo vždy udržení paměti a reaktualizace vzpomínky. Myšlenka kuličky v důlku je minimalistickou variací pohřební řeči sochařství. Mnohem častěji jde samozřejmě o plačící anděly se zlomenými křídly.
Tvar zvolený Štěpánem Málkem je také připomínkou, že myšlenka byla zaseta a že jen na nás záleží, zda zaklíčí. Zda je pro nás důležité, aby koule nevypadla z důlku. Jde vlastně o zátiší, což je téma typické spíše pro malířství. Sochaři na něm testují soulad a harmonii různých prvků. O soše můžeme přemýšlet v řeči geometrie a prostoru. Pak zjistíme, že základní tvar je není válec, ale je odvozený od elipsy, což je nepochybně dynamičtější forma než ovál.
Pro Štěpána Málka, absolventa kamenosochařské školy v Hořicích a pražské AVU je kámen věčným materiálem, který stále nese inspiraci. Práci s kamenem vnímá jako vzájemný dialog. Kámen pochází z úsvitu věků, je tisíckrát starší než lidstvo a podle mnohých pohanských národů může mít duši. Sochařství se od vynálezu železa zas tak příliš nezměnilo a je tak vlastně jedním z nejstarších umění, které se udrželo až dodnes. Ale nebýt organizátorů Hořického sympozia, možná by mu už zvonila hrana. Jen díky jejich víře v tradici budou naše děti opravdu vědět, co znamená slovo socha, sochař a sochařství. 
Odkaz na stránku v Deníku Z kamene zubákem